Singl

28. prosinec 2016 | 14.22 | rubrika: první rubrika

Dnes se hovoří o "singl" v souvislosti s osamocením. Bez partnera, neboli singl, je moderní slovo a poměrně dost lidí  dává přednost žít singl. Proč?  Byli zklamáni v partnerském vztahu? Rádi si o všem rozhodují sami? Byli nějakým způsobem zklamáni /finanční situací/ v páru? Nebo to jsou introverti a mají rádi svůj klid? A v neposlední řadě patří mezi singl lidé, kteří ovdověli? Jsou singl více ženy než muži? Je mnoho názorů, proč žít singl a je také pravda, že to těmto lidem, kteří se tak rozhodnou žít, vyhovuje.
Dovolte mi, se nad těmi otázkami zamyslet. Každý pár se hádá nebo pře ve vztahu. Je to zdravé a potřebné, protože vlastně každý chce do vztahu vnést zvyklosti z rodiny, z které vzešel. Pak je na diplomacii obou, které zvyklosti si pár do svého vztahu přivlastní a začne je brát za své. Je to těžké, ale za trochu námahy to stojí. Vždyť se jedná o mou milovanou, o mého milovaného. Takováto diplomacie je potřeba pro celé partnerství. Co se asi ve vztahu muselo stát, že se člověk přikloní k žití singl. Je to výběr špatného partnera? To se může lehce stát.
 Jsou lidé, kteří nezvládnou být sami, protože neumí sami rozhodovat o financích a i o jiných věcech, které provází náš život. Pro tyto lidi je slovo singl hrozba. Oni prostě potřebují mít vedle sebe někoho o koho se mohou opřít. Někdy se ale rozhodují ukvapeně a tím pádem špatně. Lidé, kteří upřednostňují žít singl, jsou pravým opakem. Možná v sobě jednou najdou tolik síly z opakovaného zklamání a nakonec se rozhodnou žít singl. Začnou si o všem rozhodovat sami a nemusí   se zaobírat vztahovou diplomacií.
Další jsou introverti, kteří potřebují mít ve vztahu určité množství svého klidu, aby tak nějak nabili energii. Jestliže to ve vztahu nenajdou, není dost dobré vůle jim toto dopřát, mohou skončit taky jako singl. Záleží na každém z nás, jakými jsme lidmi, co se týká našich potřeb a povah.
Pak tu máme vdovy a vdovce. Náhrada našeho milovaného je těžká. Myslíme na naše děti, aby netrpěli s někým cizím, ale opravdu by trpěli? Nebo by jsme trpěli my? Záleží koho vybereme a opět co vnáší do naší  zavedené domácnosti. Je to těžké a proto i tito lidé někdy zůstávají singl.
A jestli jsou více singl ženy než muži? Nevím, ale myslím, že je to tak nastejno. Některá žena nedokáže být sama a některý muž nedokáže být sám. Nesmím zapomenout na ženy, které se několik let vzdělávají, pak se snaží uplatnit v zaměstnání a jaksi zapomenou na založení rodiny. Často nakonec nechtěně  zůstávají sami. Pro někoho žít singl je nepřirozené, nedokáží si to představit, ale pro jiné je žít singl životní styl a svým způsobem úleva. Záleží na každém z nás jaký způsob žití si zvolíme, co je nám bližší.
0

komentáře (1) | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Ezoterika, osud, víra

1. srpen 2016 | 14.48 | rubrika: první rubrika

   Můj další článek do mého blogu se bude zamýšlet spíš nad filosofickými úvahami. To téma se liší od původního blogu ,,Úskalí života", ale je to stále z mého života, i když z jiného úhlu pohledu. Žiju normální život babičky v důchodu, ale ezoterika, víra i osud do mého života zasáhli.
   Ezoterika - ta mě vždy přitahovala, ale nebyl na ni čas. Byly na pořadu důležitější záležitosti, ale jakmile jsem přišla do důchodu a uspořádala si život, najednou tu prostor byl. Vždy mě přitahoval výklad karet, ale ne jenom tak nějakých karet, já chtěla umět výklad mariášových karet. Nikoho jsem neznala, kdo by mě do této záležitosti zasvětil, já vím jsou nějaké kurzy na internetu, ale nemám k nim důvěru. To jsem nechtěla. Možná si říkáte, proč zrovna výklad karet, ale uvažovala jsem takto: zajímá mě výklad a ještě si budu bystřit paměť. Vím, jsou i jiné způsoby, jak masírovat paměť, například učit se cizí jazyk. Návod na výklad karet nikde nebyl k sehnání, a tak němčina tedy byla východisko k masírování mozku. V mládí jsem se učila němčinu a nějaká slovíčka i trocha mluvnice mi uvízla v paměti, a tak jsem to zkusila.  Začala jsem se tedy učit  slovíčka, skloňovat a překládat. Motivace tu  byla, říkala jsem si, že se mi to hodí umět cizí jazyk, můžu jet třeba do Německa, a tam se lépe domluvím. Jenže, němčina mi dělala problémy, učení mě nebavilo a moje úsilí se minulo účinkem. Čím víc slovíček jsem do sebe hustila, tím víc se mi ty starší pletly. Po nějaké době jsem to vzdala a vrátila se k výkladu karet. Výklad karet mě vábil, přitahoval, a tak jsem začala znovu pátrat po nějakém výkladu, který bych se mohla naučit. Jestli to bylo štěstí nebo osud, najednou jsem na internetu objevila krásný a podrobný výklad karet. Luboš, to je manžel mé dcery, mi tento výklad vytiskl a já se symboly karet začala učit. Začala jsem si masírovat mozek. Nechtěla jsem si tím přivydělávat, pouze si tyto dovednosti osvojit. Překvapilo mě, co všechno můžou karty vyjadřovat. Víte, naučit se symboly karet je jedna věc, avšak umět tyto symboly používat ve výkladu, je věc jiná. Každý to neumí a já nevěděla, jestli mi to půjde. Na to jsem však nemyslela a pilně se učila a musím říct, že mi to šlo. Můj mozek se naučil alespoň trochu pracovat. Zkouším výklady na mé rodině,  někdy mi přepověď výjde, ale stále stoprocentně neumím spojovat karty. Stále se musím učit, baví mě to, je to jedna z mých zálib.
     Kromě karet mě z ezoteriky zajímá takové to záhadno, na co věda nestačí, jako je karma, numerologie, astrologie, ale spíš jsem ten člověk, který věří na osud.
     Osud - Víra: Jsem zastánce toho, že každý člověk v životě si rozhoduje sám za sebe, jestli se bude učit, jestli bude žít správně, to znamená druhým vědomě neubližovat, jaké si zvolí povolání,  prostě takové ty ,, obyčejné" životní starosti. No, ale najednou přijde krutá změna: nehoda, úraz, nemoc, a ta nám změní náš zaběhnutý život. Já tomu říkám osudová změna, protože tomu jsme ve většině případech nemohli zabránit. Nyní je jen na nás, jak se s tímto novým uspořádáním našeho života dovedeme vyrovnat. Zkrátka, jak jsme silní, abychom to zvládli. Každý jsme jiný a někdo i za pomoci odborníků nedokáže přejít přes nějaký pomyslný blok, který má v sobě. Jiní, silnější, se dokáží s touto novou situací vyrovnat. Zápasí, věří a nakonec zvítězí. Nikdy a nikdo to nemá lehčí, každý je zkoušen jinak. Naučí se žít mnohdy úplně jinak a ještě z nové situace dokáže vytěžit. Umí se radovat z maličkostí, protože sami na vlastní kůži zažili, co se může stát, jak nás osudová změna -  život, dokáže zkoušet. Kdo věří sám v sebe, ve svoji sílu a možnost žít, sice jinak než doposud, ale hodnotně, je šťastný. I když to mnohdy ti, kteří nemuseli čelit osudové změně, nemohou pochopit. Proč tuto změnu někdo zažije a jiný ne? Můžu jen spekulovat. Možná někdo v minulosti v jejich rodině provedl něco špatného a osud si to nyní vybírá. Zkouší některé lidi jak jsou silní a jak umí čelit nepřízni osudu. Když v hloubi duše věříme, že změnu zvládneme, máme ve většině případech vyhráno. Ovšem jsou i tací, kteří se nepoučí a pak si následky odnáší rodina. Měli by jsme se jeden ke druhému chovat slušně, ohleduplně a vědomě nikomu neubližovat. Pro někoho je to samozřejmostí, ale sobci a pokrytci toto neumí. Nemůžeme jim to mít za zlé, ale........
      Z mého úhlu pohledu myslím, že osud a víra do našeho života patří i když se mnou jistě hodně lidí nebude souhlasit. Většinou tito lidé neprošli osudovými změnami a ještě neví, zdali by je zvládli.
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 2 (1x)

Nemoc

1. srpen 2016 | 14.47 | rubrika: první rubrika

  V novém bytě jsem se zabydlela, ale stále mi nebylo úplně nejlépe. Mé zdravotní těžkosti se stupňovali a já se rozhodla dále neotálet a jít k lékaři. Vím, není to příjemná kapitola, ale nemoc tak nějak patří k úskalí života.
     Lékařce jsem řekla jaké mám potíže a její verdikt byl: "Nesnášenlivost laktozy." Překvapilo mě to, protože já si myslela na nějakou horší diagnosu. Dostala jsem nějaké rady k mému stravování, ale: "Potřebovala bych víc informací!" A tak internet mé otázky zcela zodpověděl.
     Když se zamyslím nad tím co mi lékařka řekla, tak mělo logiku se prostě vrátit v myšlenkách do mého mládí. Tak tedy zhruba okolo mého 35 roku už jsem měla mírné zažívací problémy, ale kdo je nemá? A co to znamená? Mírné zažívací problémy, myslím tím, že mě občas trápila náhlá potřeba na velkou. Nic jiného, žádná bolest, nic. A tak jsem to neřešila. Jak šly roky, zvyšovaly se zažívací problémy. Zdálo se to jako problémy se žlučníkem a žaludkem, ale vyloženě záchvaty to nebyly, spíše podrážděný žlučník a žaludek. Vzpomínám, že takové problémy mívala i maminka a vždy se při vyšetření ukázalo, že žlučník má vpořádku. Byla na vyšetření několikrát a nakonec lékaři řekli, že to je nervového původu. To jen abych vysvětlila, proč jsem nešla už tenkrát k lékaři.
     Dostala se mi do ruky knížka Marie Treben a tato optimisticky psaná kniha se mi líbila. Přišlo mi užitečné a správné chodit sbírat bylinky. Sbírala a sušila jsem řebříček, pampelišku a později i svízel. Měsíček mi rostl na zahrádce. Čaj z bylinek mi dělal dobře a na dlouhé roky byl relativní klid od mých zažívacích problémů. Klid netrval věčně a bolest žaludku se vracela. Řešila jsem to stále bylinkami a vyřazováním jídla a jednotlivých potravin z jídelníčku. Například: kávu, šlehačku, smetanu. Svíčkovou jsem vařila jen vyjímečně, po ní mě bolelo břicho. Vařila jsem víc zeleninu a vůbec lehčí stravu. Manžel si trochu zvykl, ale někdy byly dvě varianty. Jedna pro manžela a druhá pro mě. Ale úplně bez problémů jsem nebyla.
     Po 55 roku mi lékaři zjistili osteoporozu a já začala jíst víc mléčných výrobků. Dnes vidím, že to bylo nešťastné řešení, ale tak to prostě bylo. Viděla jsem jen - vápno. Proč nešťastné? Protože mé zažívací problémy se začaly stupňovat a já stále nevěděla proč. Nenapadlo mě to spojit s mléčnými výrobky. Já je měla tak ráda. Byl to takový začarovaný kruh. To, že mě bolíval žaludek, břicho a záchod byl můj kamarád, ani bylinky už úplně nefungovali, jsem sváděla na oříšky, ovoce a stres. Šla jsem do důchodu a nic se nezměnilo. Přestala jsem pít mléko, jíst jogurt, některé sýry, protože po nich mi bylo špatně. V jídelníčku jsem se postupně dostala až na středomořskou stravu, ale stále to nebylo dobré. Některé dny jsem nemohla půl dne vstát, protože se mi motala hlava, zvracela jsem a únava a mírná deprese k tomu patřily. Tehdy jsem navštívila lékařku.
     Musím říct, že o svoje zdraví jsem se starala a starám. Pravidelně absolvuji preventivní prohlídky. Z revmatologie mě kvůli kostem taky posílali na krevní testy. Nějaký malý zánět krevní testy ukazovaly, ale já byla stále zahleněná a tak se to přičítalo k tomu. O svých potížích se zažíváním jsem se nezmínila. Bála jsem se.
    Dnes vím co to nesnášenlivost laktozy je a už jsem si zvykla na mou dietu a veškeré potřebné látky dodávám tělu stravou. Naučila jsem se dělat obilná mléka, a dávám si pozor na skrytou laktozu. Doma mám vše lidově řečeno čisté od laktozy, ale jíst nějaká hotová jídla se bojím. Už to bude rok co mám dietu a zahlenění ustoupilo a krevní testy jsou výborné, vše je v normálu, jen mám na hraně vitamín D.
     Touto mou zpovědí jsem chtěla upozornit ostatní, že každé úskalí v životě, kterým procházíme se dá řešit a nemáme hned lámat hůl. Pokusit se řešit své problémy optimistickou cestou a kdo to nedokáže, není vžádném případě ostuda vyhledat pomoc.
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Stěhování

1. srpen 2016 | 14.46 | rubrika: první rubrika


K opuštění mého velkého bytu mě přiměla má ekonomická situace a taky únava . Opět mi pomohla rodina. Vím, o mých dcerách a jejich rodinách nepíšu, ale je to hlavně o mých úskalích života a jak je řeším. Rodina mi pomáhá stále tím, že ji mám. Takže opět mi pomohla rodina a společnými silami jsme našli malý byt za rozumnou nájemní cenu.
Vím, vypadá to strašně jednoduše, ale byl to pokus, omyl, byli jsme se podívat i v jiných bytech, ale nakonec rozhodla cena. Se svým důchodem jsem nedosáhla na jakýkoli byt, ale jak se říká "trpělivost růže přináší", mně se to osvědčilo.
Zkrátka mám krásný malý byt za cenu na kterou dosáhnu a já se zase o něj budu starat tak, abych ho neničila. To my starší generace tak děláme. Tak byt už mám a nyní nastává doba stěhování.
Ukázalo se to, co se za 20 let nahromadilo. Nyní už chápu rodiče, že se nechtěli stěhovat z místa, kde bydleli 40 let. Mládí to vidí jinak. Ale tenkrát  jsme to po úmrtí rodičů stejně  jako rodina museli zlikvidovat, tak proč s tím otálet.
Jak už jsem psala jsem bojovník, a nyní začalo období rozdávání a vyhazování. Štěstí jsem měla v tom, že už jsem jedno vyhazování absolvovala po úmrtí manžela. Ovšem, to bylo jen takové malé upuštění páry, víte snad co tím chci říci. Nyní se musím vejít do malého bytu a čas mě tlačí. Nechat to na mých dcerách, ty by vyházely zjednodušeně řečeno všechno, no mladí, nebyla jsem jiná.
Bylo těžké se s nějakými věcmi rozloučit, poutaly mě k nim vzpomínky, ale jinak to nešlo. Nějaký nábytek jsem rozdala v sousedství a když se nad tím tak zamyslím, nebyl to nábytek nijak mladý, byl používaný asi 25 let, avšak stále pěkný, udržovaný hlavně fortelný na rozdíl od toho dnešního. Zbytek, který nikdo nechtěl oba zeťáci rozřezali a odvezli. Ve sběrném dvoře už mě znali, jak často jsem se tam objevovala. Nakonec zůstaly věci, které jsem už musela mít.
Ještě jsem se chtěla zmínit o zvláštní kapitole a to jsou knihy. Měla jsem jich poměrně dost, ráda jsem četla. Píši to v minulém čase, protože po smrti manžela mě čtení knih již tak nelákalo. Nevím proč, ale bylo to tak. Nějaké knihy si vzala rodina, ale ještě jich hodně zbývalo a všechny jsem si nemohla vzít. Proto jsem si vybrala ty nejzajímavější, ale co udělat s tím zbytkem? Přeci je nevyhodím do kontejneru "proboha vždyť jsou to knihy". Napadlo mě se dojít zeptat do půjčovny knih, zda by si nějaké odebrali. K mé radosti ano.  Proto jsem je dala do krabic a odvezla. Další úkol byl splněn.
Nakonec zůstalo to, bez čeho jsem už nemohla být. Sama jsem zůstala, koukat, že toho bylo dost, ale do bytu se to vešlo. Nyní vlastní stěhování, noční můra jistě ne jen moje.
Nejlepší bylo najít solidní firmu na stěhování a to se mi podařilo. Všem to vřele doporučuju, jsou to opravdu dobře investované peníze. Věci jsem připravila do pytlů a krabic a o nic víc se nemusela starat.
Pánové všechno odnesli do auta a na místě zase vynášeli do bytu kam jsem si řekla. Nábytek vybalovali z folií, kterou použili pro jeho transport. Samozřejmě, že moje rodina byla se mnou a pomáhala mi se zabydlet.
Začala moje nová éra života v novém bytě a ve městě. Co mě asi čeká dál, budu šťastná a spokojená? To se teprve ukáže. V bytě jsem se pomalu zabydlovala, není kam spěchat a času mám dost.Vnoučata to mají ze školy ke mně blízko, když je třeba, tak přijdou. Na nákupy, za kulturou i do fitka nemusím autem. Zvykala jsem si v novém bytě, prostředí a okolí bytu je krásné. Není to klasické sídliště a to se mi moc líbí. Nejsem vyznavač ticha a klidu, mám ráda okolo sebe živo. Jsem prostě takový městský typ. Totiž většinu mého manželství jsem žila mimo ruch města a nyní jsem chtěla změnu, do přírody mohu vždy na chvíli zajet.
Zkrátka našla jsem svůj klid v útulném bytě a rušném městě. Stále mě ale trápila únava a bolest břicha. Musím k lékaři. Doufám, že to nebude nic vážného, vždyť chodím pravidelně na preventivní prohlídky. O tom příště.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Výdaje

1. srpen 2016 | 14.45 | rubrika: první rubrika

Po lázních jsem se cítila nějakou dobu krásně, ale za čas  tu byla únava zpět. A na účet mi přicházela menší částka peněz, než když jsem pracovala. Řekla jsem si: ,,Musím to začít řešit."
Přemýšlela jsem o nějaké nenáročné brigádě - třeba malý úklid, ale důchodce nechtějí. Chápu, jsou tu mladší. Jak to tedy vyřešit? No, jako vždy se musím uskromnit. Za svůj život jsem už takovéto chvíle řešila a vždy uspokojivě. Zkrátka u nás si důchodci, jako jsem já, nemohou moc vyskakovat. Jíst střídmě, to mi jistě jen prospěje a eliminovat výdaje.
Nemohu přeci žít jak ve středověku, nějakou životní úroveň potřebuju. Musím ušetřit na teplu a energii. Výměna některých starých spotřebičů za nové je dobré řešení, vždyť ten větší výdaj se později vrátí. V síti nemusí být vše a proto co se dalo jsem vypínala.
Samostatná kapitola bylo vytápění  celého bytu na plyn. Pro představu: byt byl velký 72m čtverečních. Vytápění bytu jsem tedy začala regulovat. Vždy, když jsem nebyla doma jelo topení na úsporný režim. Rozpočet co se týče energií, začal být vyrovnaný.
Pak přišlo na řadu auto. Jelikož nebydlím ve městě, auto potřebuji. Jezdila jsem do města autobusem, což bylo lacinější. Myslím si, že v dnešní době mít auto, není přepych. Ráda s ním jezdím za kulturou. Vím moc dobře, že mohu vyrazit autobusem i vlakem, ale v dnešní době, kdy autobusy a vlaky jezdí omezeně, jak se v noci dostanu domů ? A co bezpečnost? Prostě auto, když potřebuju, mě může dostat za kulturou, za sportem, za vnoučaty, za sourozenci a na výlet.Takže z mého pohledu pro mě auto není přepych, ale dobrý sluha. Samozřejmě, když můžu jet na kole, jít pěšky nebo jet autobusem , popřípadě vlakem, auto odpočívá. Nejsem z těch co jezdí zbytečně.
Byla tu však další věc a to zbytečně velký byt. Nájem sice nebyl vysoký, ale výdaje za topení nebyly malé. Vytápěla jsem celý byt, jinak bych měla zimu a já mám  ráda přiměřené teplo. Nemusím chodit oblečená jak v tropech, ale zase, aby mě nezábly nohy. Musela jsem si přiznat, že malý byt ve městě by byl pro mě lepší. Vím, je těžké se rozloučit s bytem, kde jsem bydlela s manželem tolik let.  Nejsem z těch, kdo po smrti manžela opouští byt plný vzpomínek. Já si  do paměti zafixovala jen to krásné a to mi bylo příjemné.
Moji rodiče lpěli na bytu ve kterém žili spoustu let a nechtěli ho opustit, ale já jsem si už tenkrát říkala, že já taková jednou nebudu. Nejenom ekonomika, musím počítat s tím, že i sil ubývá a únava se s přibývajícími roky bude stupňovat. Vše promítám i do úklidu. Prostě v menším bytě bude i menší vynaložení sil na úklid. Méně plochy, oken i nábytku. To vše se musí udržovat a tak zkrátka ta myšlenka s menším bytem zvítězila. I to, že budu ve městě. Jak to bude dál? O tom příště.
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Důchod

1. srpen 2016 | 14.44 | rubrika: první rubrika

Uplynulo několik let a já se blížila důchodovému věku.  Každý se na důchod těší a většinou má  promyšlené, co v důchodu bude dělat, ale skutečnost je jiná. I já jsem to tak měla.Těšila jsem se na čas odpočinku. V úmyslu jsem měla fotit, užít si víc vnoučat a trochu jezdit po výletech. Fotografovala jsem, když děti byly malé a bavilo mě to, ale čas jsem na focení později neměla. A tak důchod byl pro mě ideální.                                                                                      
 Můj čas se naplnil a  byl tu den odchodu do důchodu. V práci se se mnou rozloučili moc pěkně a já s nimi také. I nějaká ta slzička ukápla. Neměla jsem v úmyslu dál pracovat, protože mé tělo říkalo "ne". Potřebovalo vypnout, odpočinout si od pracovního stresu.  Chápu, že důchodový věk se prodloužil a stále prodlužuje, ale tělu a psychice neporučíte. Nyní všechno vnímám jinak než v mládí; nad čím jsem dřív mávla rukou, nyní mě velice rozčiluje. Prostě tu byla únava a stres.  Spousta lidí v důchodovém věku neumí přestat plnit pracovní povinnosti a pracují i když nemusí. To nebyl můj případ, já potřebovala skončit. Rodina mě poslala na pár dní do lázní, abych si po pracovním stresu odpočala. Všem to doporučuji. Nemusíte tam být 3 týdny, stačí víkend nebo 5 dní, kdy je o vás pečováno. Vířivky, masáže, procházky, poznávání lidí a hlavně odpočinek. Moje úvaha byla, že se tam naučím odpočívat. Byli tam lidé v mém věku a já se rozhlížela, jak se odpočívá, protože jsem to stále neuměla.  Náhodou jsem mluvila s pánem, který řešil odchod do důchodu tím, že hodil do řeky hodinky a mobil. Měl dost toho stresu, že po něm někdo stále něco chtěl. Je to také řešení na určitý stres. No, každému vyhovuje jiný přístup; jen se nesmí bát to udělat, aby měl klid v duši...                                                                                                                             Den v lázních je také rozdělen na různé činnosti, které musíte absolvovat, ale začátek to byl. Když jsem se vrátila z lázní, byla jsem krásně odpočatá, nabitá energií a pozitivně naladěná. Doma jsem zjistila, že je někdy těžké mít volno a zžít se s ním. V začátku důchodu byl můj původní plán na nic a i já se pomalu prokousávala volnými dny. Nejdříve jsem byla jak na dovolené, později mi však spousta času začala vadit, neuměla jsem ho využít. Stále jsem den rozdělovala na čas práce a čas odpočinku. Říkala jsem si "jsem v důchodu a mám čas odpočinku". Byla jsem bezradná a o ekonomickém sešupu dolů ani nemluvím. Sice máte něco našetřeno, ale nemůžete rozhazovat, protože život dokáže vždy překvapit. Byla jsem vychovávaná v rodině, ke skromnosti. Byli jsme tři sourozenci a rodiče museli šetřit kde se dalo. A tak mě moji rodiče naučili, dnes se tomu říká, ekonomické gramotnosti. Vím,  že hodně záleží na důslednosti. V mé rodině jsem o peníze pečovala já a vše co jsem znala jsem předávala svým dcerám. Dnes vidím, že ony zase své zkušenosti předávají svým dětem. Mám z toho radost, že je nesemlela chamtivost mít vše hned.
A závěrečné zhodnocení??
Začátek byl těžký.  Jsem v důchodu už skoro 3 roky, už jsem se zorientovala v těch volných dnech a nic nestíhám. Chodím do školy  AKADEMIE 3. věku a začínám víc fotit.
 Na míň peněz jsem si zvykla a brigáda? Možná na pár hodin-- nevím, jestli se mi něco podaří sehnat. Na pár hodin důchodce nyní nechtějí. Tím vším chci říct, že v důchodu musím šetřit. Není nic, tak jak jsem si plánovala, když jsem chodila do práce.
A vnoučata? Mám nyní už 3, dvě jsou větší a tak babičku už tolik neberou a zbývá už jen jedno vnouče, které hlídám, když je potřeba a užívám si to.
A výlety? Na ty jezdím jen málo, je to drahé.
Důchod je fajn, mám čas jen pro sebe, dělám co chci, nikdo mě nekomanduje a konečně mám čas na vnoučata. Takže uvědomit si, že mám čas a klid je, hezký začátek.
Jak jsem řešila ekonomický sešup dolů? To se dozvíte v další kapitole.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Samota

1. srpen 2016 | 14.42 | rubrika: první rubrika

Jmenuji se Irena a před 10 lety jsem zůstala náhle, překvapivě a nepřipravená sama. Manžel zemřel. Jeden den tu byl a druhý ne. Je to smrt bezbolestná. Jeho odchod jsem nesla těžce, jako každý, komu zemře někdo blízký. Vše co znal, byla práce. Nebylo mu dopřáno těšit se z vnoučat..
V této těžké chvíli mi pomohla rodina a práce. Mám dvě dcery, které mě milují, dva přiženěné mužské, kteří mě mají rádi a vnoučata, která mě vždy rozesmějí. Všechny bez rozdílu miluju.


Co dál? Jak to zvládnu?
Do práce jsem šla prakticky hned po pohřbu: tam nemusím myslet na tu Samotu. Nejdříve jsem se cítila jako ve snu. Připadalo mi, že nic nebylo doopravdy. Věděla jsem, že manžel tu není, ale fungovala jsem jako by byl. Mladší z dcer mě vzala na dovolenou. Dovolená byla v Orlických horách. S manželem jsme dlouho nikde nebyli, a tak to byla dovolená, kde jsem si odpočinula, viděla krásná místa, a také změna prostředí mi hodně pomohla. Cítila jsem se krásně. Po návratu domů však Samota byla opět tu. Dělala jsem, že tu není a začala uklízet sklep. Nahromadila se spousta věcí /krámů/, které manžel nechal být. Také zahrádka vzala za své a i tam byly nepotřebné věci. Nakonec přišel na řadu byt. To bylo nejhorší: vyklidit manželovy věci. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou, má myšlenka byla, že mi pomůže, když nebudu mít na očích jeho věci. Nejdříve jsem trochu úlevy pocítila, ale to napětí bylo stále ve mně, což jsem si neuvědomila. Starší dcera již v té době byla vdaná a s rodinou ke mně jezdili, pomáhali mi, a už jen přítomnost vnučky mi dělala radost. Vnučce byl rok,  rozptylovala mě, ale přišly dlouhé večery a s nimi začala deprese. Co to znamená? Nic mě nebavilo, u ničeho jsem nevydržela a jen bych seděla a nic nedělala. Přišlo mi, že mě nic nebaví, netěší a nedělá radost. Rozum mi říkal, že musím žít jinak a tak jsem začala rozmýšlet jak. Jsem bojovník a musím se vzmužit. Lítost mi nedělá dobře. Do této chvíle mi nepřišlo, že nějakou vnitřní sílu mám, vždyť jsem ji nepotřebovala. Začalo období změn mého dosavadního života. S novým rokem, začala má přeměna žití. Práce zůstala, protože mě bavila, naplňovala a taky to byl můj jediný příjem.
Byla jsem na rozcestí a teď kam? Začít žít jinak, to se řekne a tak jsem "tu Samotu" využila ve svůj prospěch.Plán změn jsem měla v mysly, ale nakonec jsem si napsala seznam kroků, které zlepší můj život bez manžela. Bylo lepší vidět jednotlivé položky a odškrtávat je. Do této doby jsem žila pro rodinu a teď začala žít pro sebe. Uvědomila jsem si, co všechno můžu a co ne, pokud budu myslet jen na sebe. Zní to sobecky, ale není to sobecké. Obě dcery měly svůj život a já začínala mít ten svůj. Učila jsem se jezdit autem, ne že bych neměla řidičák, ale manžel byl toho názoru, že autem má jezdit jen jeden, a tak jsem zapomněla řídit auto. To bylo dobrodružství, jistě mě každý pochopí, auto bylo veliké a silnice malá. S pomocí instruktora jsem to zvládla a auto mi mohlo říkat pane. První velice důležitá záležitost byla splněna. Vždyť jsem k cestě za zábavou a prací občas auto potřebovala, jinak jsem byla odříznutá. Žila jsem na vesnici.
K mému úžasu jsem během 3/4 roku zhubla, aniž bych chtěla. Prospělo mi mít o 8 kg méně. Musím se přiznat, měla jsem malou nadváhu. Nic hrozivého, ale 8 kg je 8 kg. Postupně jsem obnovila a omladila svůj šatník, samozřejmě s rozumem. Vždyť nejsem tak stará, abych se oblékala usedle. Tak jsem si vůbec nepřipadala. Věci, které mi byly velké a nedaly se využít, jsem darovala, koupila nové věci a tak šatník začal vykazoval jiné tvary a barvy oblečení, které mi slušely a podtrhly můj typ.Také jsem se začala víc líčit. Nedělala jsem to proto, abych přilákala nějakého mužského, ale pro sebe, pro svůj pocit. Bohužel i takové názory jsem slyšela, inu říká se "podle sebe soudím Tebe", ale já věděla, že chlap není má priorita. Nevěděla jsem jestli nějakého vedle sebe chci, jestli bych si zvykla na jiného a mohla bych ho milovat. Když jste s někým 28 roků, je to jiné. Chtěla jsem vědět co je ve mně a vypadat ze svého pohledu úžasně. Jen na okraj; nikdo mi s výběrem nepomáhal, totiž můj cit je ten nejlepší.
Po obnově šatníku, nastal další krok: "sport", ke kterému jsem měla vždy blízko. Kolo a kalanetika mě hodně bavily. Na kole jsem jezdila do práce, ale kalanetika byla nová. Cvičila jsem si doma, ale to není ono. Začátky nebyly jednoduché, vše mě bolelo, byla jsem však mezi mladými lidmi a vůbec mi nevadilo, že jsem nejstarší. Bylo mi úžasně a postava se krásně zpěvňovala, na což jsem byla pyšná. Miluji hudbu a pohyb. Obojí mi dodávají energii a radost.
"Divadlo" tam jsem nebyla spoustu let a tak jsem se zaměřila na kulturu. Nevadí mi chodit sama,  beru to tak, že se nemusím nikomu přizpůsobovat a nějaké známé tam vždy potkáte. Do budoucna zvítězily koncerty, protože hudba, to je živel. Samota se mi začala líbit, divadelní představení a koncerty jsem si vybírala sama. Dělala jsem si, co mě napadlo.
 Po příchodu z práce jsem se starala jen o sebe a vždy nabírala novou energii. Nyní mohu říci, že žiji jinak, jen podle sebe. Žít sama mě změnilo. Všechno co jsem prožila, co jsem uskutečnila, mě posunulo a dokázalo, že mám v sobě sílu, která mi vždy pomůže, když bude třeba. Začala jsem plánovat čas do důchodu. Co to znamená? Ráda si všechno rozmýšlím dopředu. Napsala jsem si seznam, co si chci koupit, aby se můj život dál uspokojivě naplňoval. Předpokládala jsem, že peněz bude v důchodu méně.
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)