Rybka | Úskalí života

   Můj další článek do mého blogu se bude zamýšlet spíš nad filosofickými úvahami. To téma se liší od původního blogu ,,Úskalí života", ale je to stále z mého života, i když z jiného úhlu pohledu. Žiju normální život babičky v důchodu, ale ezoterika, víra i osud do mého života zasáhli.
   Ezoterika - ta mě vždy přitahovala, ale nebyl na ni čas. Byly na pořadu důležitější záležitosti, ale jakmile jsem přišla do důchodu a uspořádala si život, najednou tu prostor byl. Vždy mě přitahoval výklad karet, ale ne jenom tak nějakých karet, já chtěla umět výklad mariášových karet. Nikoho jsem neznala, kdo by mě do této záležitosti zasvětil, já vím jsou nějaké kurzy na internetu, ale nemám k nim důvěru. To jsem nechtěla. Možná si říkáte, proč zrovna výklad karet, ale uvažovala jsem takto: zajímá mě výklad a ještě si budu bystřit paměť. Vím, jsou i jiné způsoby, jak masírovat paměť, například učit se cizí jazyk. Návod na výklad karet nikde nebyl k sehnání, a tak němčina tedy byla východisko k masírování mozku. V mládí jsem se učila němčinu a nějaká slovíčka i trocha mluvnice mi uvízla v paměti, a tak jsem to zkusila.  Začala jsem se tedy učit  slovíčka, skloňovat a překládat. Motivace tu  byla, říkala jsem si, že se mi to hodí umět cizí jazyk, můžu jet třeba do Německa, a tam se lépe domluvím. Jenže, němčina mi dělala problémy, učení mě nebavilo a moje úsilí se minulo účinkem. Čím víc slovíček jsem do sebe hustila, tím víc se mi ty starší pletly. Po nějaké době jsem to vzdala a vrátila se k výkladu karet. Výklad karet mě vábil, přitahoval, a tak jsem začala znovu pátrat po nějakém výkladu, který bych se mohla naučit. Jestli to bylo štěstí nebo osud, najednou jsem na internetu objevila krásný a podrobný výklad karet. Luboš, to je manžel mé dcery, mi tento výklad vytiskl a já se symboly karet začala učit. Začala jsem si masírovat mozek. Nechtěla jsem si tím přivydělávat, pouze si tyto dovednosti osvojit. Překvapilo mě, co všechno můžou karty vyjadřovat. Víte, naučit se symboly karet je jedna věc, avšak umět tyto symboly používat ve výkladu, je věc jiná. Každý to neumí a já nevěděla, jestli mi to půjde. Na to jsem však nemyslela a pilně se učila a musím říct, že mi to šlo. Můj mozek se naučil alespoň trochu pracovat. Zkouším výklady na mé rodině,  někdy mi přepověď výjde, ale stále stoprocentně neumím spojovat karty. Stále se musím učit, baví mě to, je to jedna z mých zálib.
     Kromě karet mě z ezoteriky zajímá takové to záhadno, na co věda nestačí, jako je karma, numerologie, astrologie, ale spíš jsem ten člověk, který věří na osud.
     Osud - Víra: Jsem zastánce toho, že každý člověk v životě si rozhoduje sám za sebe, jestli se bude učit, jestli bude žít správně, to znamená druhým vědomě neubližovat, jaké si zvolí povolání,  prostě takové ty ,, obyčejné" životní starosti. No, ale najednou přijde krutá změna: nehoda, úraz, nemoc, a ta nám změní náš zaběhnutý život. Já tomu říkám osudová změna, protože tomu jsme ve většině případech nemohli zabránit. Nyní je jen na nás, jak se s tímto novým uspořádáním našeho života dovedeme vyrovnat. Zkrátka, jak jsme silní, abychom to zvládli. Každý jsme jiný a někdo i za pomoci odborníků nedokáže přejít přes nějaký pomyslný blok, který má v sobě. Jiní, silnější, se dokáží s touto novou situací vyrovnat. Zápasí, věří a nakonec zvítězí. Nikdy a nikdo to nemá lehčí, každý je zkoušen jinak. Naučí se žít mnohdy úplně jinak a ještě z nové situace dokáže vytěžit. Umí se radovat z maličkostí, protože sami na vlastní kůži zažili, co se může stát, jak nás osudová změna -  život, dokáže zkoušet. Kdo věří sám v sebe, ve svoji sílu a možnost žít, sice jinak než doposud, ale hodnotně, je šťastný. I když to mnohdy ti, kteří nemuseli čelit osudové změně, nemohou pochopit. Proč tuto změnu někdo zažije a jiný ne? Můžu jen spekulovat. Možná někdo v minulosti v jejich rodině provedl něco špatného a osud si to nyní vybírá. Zkouší některé lidi jak jsou silní a jak umí čelit nepřízni osudu. Když v hloubi duše věříme, že změnu zvládneme, máme ve většině případech vyhráno. Ovšem jsou i tací, kteří se nepoučí a pak si následky odnáší rodina. Měli by jsme se jeden ke druhému chovat slušně, ohleduplně a vědomě nikomu neubližovat. Pro někoho je to samozřejmostí, ale sobci a pokrytci toto neumí. Nemůžeme jim to mít za zlé, ale........
      Z mého úhlu pohledu myslím, že osud a víra do našeho života patří i když se mnou jistě hodně lidí nebude souhlasit. Většinou tito lidé neprošli osudovými změnami a ještě neví, zdali by je zvládli.
 

K opuštění mého velkého bytu mě přiměla má ekonomická situace a taky únava . Opět mi pomohla rodina. Vím, o mých dcerách a jejich rodinách nepíšu, ale je to hlavně o mých úskalích života a jak je řeším. Rodina mi pomáhá stále tím, že ji mám. Takže opět mi pomohla rodina a společnými silami jsme našli malý byt za rozumnou nájemní cenu.
Vím, vypadá to strašně jednoduše, ale byl to pokus, omyl, byli jsme se podívat i v jiných bytech, ale nakonec rozhodla cena. Se svým důchodem jsem nedosáhla na jakýkoli byt, ale jak se říká "trpělivost růže přináší", mně se to osvědčilo.
Zkrátka mám krásný malý byt za cenu na kterou dosáhnu a já se zase o něj budu starat tak, abych ho neničila. To my starší generace tak děláme. Tak byt už mám a nyní nastává doba stěhování.
Ukázalo se to, co se za 20 let nahromadilo. Nyní už chápu rodiče, že se nechtěli stěhovat z místa, kde bydleli 40 let. Mládí to vidí jinak. Ale tenkrát  jsme to po úmrtí rodičů stejně  jako rodina museli zlikvidovat, tak proč s tím otálet.
Jak už jsem psala jsem bojovník, a nyní začalo období rozdávání a vyhazování. Štěstí jsem měla v tom, že už jsem jedno vyhazování absolvovala po úmrtí manžela. Ovšem, to bylo jen takové malé upuštění páry, víte snad co tím chci říci. Nyní se musím vejít do malého bytu a čas mě tlačí. Nechat to na mých dcerách, ty by vyházely zjednodušeně řečeno všechno, no mladí, nebyla jsem jiná.
Bylo těžké se s nějakými věcmi rozloučit, poutaly mě k nim vzpomínky, ale jinak to nešlo. Nějaký nábytek jsem rozdala v sousedství a když se nad tím tak zamyslím, nebyl to nábytek nijak mladý, byl používaný asi 25 let, avšak stále pěkný, udržovaný hlavně fortelný na rozdíl od toho dnešního. Zbytek, který nikdo nechtěl oba zeťáci rozřezali a odvezli. Ve sběrném dvoře už mě znali, jak často jsem se tam objevovala. Nakonec zůstaly věci, které jsem už musela mít.
Ještě jsem se chtěla zmínit o zvláštní kapitole a to jsou knihy. Měla jsem jich poměrně dost, ráda jsem četla. Píši to v minulém čase, protože po smrti manžela mě čtení knih již tak nelákalo. Nevím proč, ale bylo to tak. Nějaké knihy si vzala rodina, ale ještě jich hodně zbývalo a všechny jsem si nemohla vzít. Proto jsem si vybrala ty nejzajímavější, ale co udělat s tím zbytkem? Přeci je nevyhodím do kontejneru "proboha vždyť jsou to knihy". Napadlo mě se dojít zeptat do půjčovny knih, zda by si nějaké odebrali. K mé radosti ano.  Proto jsem je dala do krabic a odvezla. Další úkol byl splněn.
Nakonec zůstalo to, bez čeho jsem už nemohla být. Sama jsem zůstala, koukat, že toho bylo dost, ale do bytu se to vešlo. Nyní vlastní stěhování, noční můra jistě ne jen moje.
Nejlepší bylo najít solidní firmu na stěhování a to se mi podařilo. Všem to vřele doporučuju, jsou to opravdu dobře investované peníze. Věci jsem připravila do pytlů a krabic a o nic víc se nemusela starat.
Pánové všechno odnesli do auta a na místě zase vynášeli do bytu kam jsem si řekla. Nábytek vybalovali z folií, kterou použili pro jeho transport. Samozřejmě, že moje rodina byla se mnou a pomáhala mi se zabydlet.
Začala moje nová éra života v novém bytě a ve městě. Co mě asi čeká dál, budu šťastná a spokojená? To se teprve ukáže. V bytě jsem se pomalu zabydlovala, není kam spěchat a času mám dost.Vnoučata to mají ze školy ke mně blízko, když je třeba, tak přijdou. Na nákupy, za kulturou i do fitka nemusím autem. Zvykala jsem si v novém bytě, prostředí a okolí bytu je krásné. Není to klasické sídliště a to se mi moc líbí. Nejsem vyznavač ticha a klidu, mám ráda okolo sebe živo. Jsem prostě takový městský typ. Totiž většinu mého manželství jsem žila mimo ruch města a nyní jsem chtěla změnu, do přírody mohu vždy na chvíli zajet.
Zkrátka našla jsem svůj klid v útulném bytě a rušném městě. Stále mě ale trápila únava a bolest břicha. Musím k lékaři. Doufám, že to nebude nic vážného, vždyť chodím pravidelně na preventivní prohlídky. O tom příště.

Uplynulo několik let a já se blížila důchodovému věku.  Každý se na důchod těší a většinou má  promyšlené, co v důchodu bude dělat, ale skutečnost je jiná. I já jsem to tak měla.Těšila jsem se na čas odpočinku. V úmyslu jsem měla fotit, užít si víc vnoučat a trochu jezdit po výletech. Fotografovala jsem, když děti byly malé a bavilo mě to, ale čas jsem na focení později neměla. A tak důchod byl pro mě ideální.                                                                                      
 Můj čas se naplnil a  byl tu den odchodu do důchodu. V práci se se mnou rozloučili moc pěkně a já s nimi také. I nějaká ta slzička ukápla. Neměla jsem v úmyslu dál pracovat, protože mé tělo říkalo "ne". Potřebovalo vypnout, odpočinout si od pracovního stresu.  Chápu, že důchodový věk se prodloužil a stále prodlužuje, ale tělu a psychice neporučíte. Nyní všechno vnímám jinak než v mládí; nad čím jsem dřív mávla rukou, nyní mě velice rozčiluje. Prostě tu byla únava a stres.  Spousta lidí v důchodovém věku neumí přestat plnit pracovní povinnosti a pracují i když nemusí. To nebyl můj případ, já potřebovala skončit. Rodina mě poslala na pár dní do lázní, abych si po pracovním stresu odpočala. Všem to doporučuji. Nemusíte tam být 3 týdny, stačí víkend nebo 5 dní, kdy je o vás pečováno. Vířivky, masáže, procházky, poznávání lidí a hlavně odpočinek. Moje úvaha byla, že se tam naučím odpočívat. Byli tam lidé v mém věku a já se rozhlížela, jak se odpočívá, protože jsem to stále neuměla.  Náhodou jsem mluvila s pánem, který řešil odchod do důchodu tím, že hodil do řeky hodinky a mobil. Měl dost toho stresu, že po něm někdo stále něco chtěl. Je to také řešení na určitý stres. No, každému vyhovuje jiný přístup; jen se nesmí bát to udělat, aby měl klid v duši...                                                                                                                             Den v lázních je také rozdělen na různé činnosti, které musíte absolvovat, ale začátek to byl. Když jsem se vrátila z lázní, byla jsem krásně odpočatá, nabitá energií a pozitivně naladěná. Doma jsem zjistila, že je někdy těžké mít volno a zžít se s ním. V začátku důchodu byl můj původní plán na nic a i já se pomalu prokousávala volnými dny. Nejdříve jsem byla jak na dovolené, později mi však spousta času začala vadit, neuměla jsem ho využít. Stále jsem den rozdělovala na čas práce a čas odpočinku. Říkala jsem si "jsem v důchodu a mám čas odpočinku". Byla jsem bezradná a o ekonomickém sešupu dolů ani nemluvím. Sice máte něco našetřeno, ale nemůžete rozhazovat, protože život dokáže vždy překvapit. Byla jsem vychovávaná v rodině, ke skromnosti. Byli jsme tři sourozenci a rodiče museli šetřit kde se dalo. A tak mě moji rodiče naučili, dnes se tomu říká, ekonomické gramotnosti. Vím,  že hodně záleží na důslednosti. V mé rodině jsem o peníze pečovala já a vše co jsem znala jsem předávala svým dcerám. Dnes vidím, že ony zase své zkušenosti předávají svým dětem. Mám z toho radost, že je nesemlela chamtivost mít vše hned.
A závěrečné zhodnocení??
Začátek byl těžký.  Jsem v důchodu už skoro 3 roky, už jsem se zorientovala v těch volných dnech a nic nestíhám. Chodím do školy  AKADEMIE 3. věku a začínám víc fotit.
 Na míň peněz jsem si zvykla a brigáda? Možná na pár hodin-- nevím, jestli se mi něco podaří sehnat. Na pár hodin důchodce nyní nechtějí. Tím vším chci říct, že v důchodu musím šetřit. Není nic, tak jak jsem si plánovala, když jsem chodila do práce.
A vnoučata? Mám nyní už 3, dvě jsou větší a tak babičku už tolik neberou a zbývá už jen jedno vnouče, které hlídám, když je potřeba a užívám si to.
A výlety? Na ty jezdím jen málo, je to drahé.
Důchod je fajn, mám čas jen pro sebe, dělám co chci, nikdo mě nekomanduje a konečně mám čas na vnoučata. Takže uvědomit si, že mám čas a klid je, hezký začátek.
Jak jsem řešila ekonomický sešup dolů? To se dozvíte v další kapitole.