Výdaje

Po lázních jsem se cítila nějakou dobu krásně, ale za čas  tu byla únava zpět. A na účet mi přicházela menší částka peněz, než když jsem pracovala. Řekla jsem si: ,,Musím to začít řešit."
Přemýšlela jsem o nějaké nenáročné brigádě - třeba malý úklid, ale důchodce nechtějí. Chápu, jsou tu mladší. Jak to tedy vyřešit? No, jako vždy se musím uskromnit. Za svůj život jsem už takovéto chvíle řešila a vždy uspokojivě. Zkrátka u nás si důchodci, jako jsem já, nemohou moc vyskakovat. Jíst střídmě, to mi jistě jen prospěje a eliminovat výdaje.
Nemohu přeci žít jak ve středověku, nějakou životní úroveň potřebuju. Musím ušetřit na teplu a energii. Výměna některých starých spotřebičů za nové je dobré řešení, vždyť ten větší výdaj se později vrátí. V síti nemusí být vše a proto co se dalo jsem vypínala.
Samostatná kapitola bylo vytápění  celého bytu na plyn. Pro představu: byt byl velký 72m čtverečních. Vytápění bytu jsem tedy začala regulovat. Vždy, když jsem nebyla doma jelo topení na úsporný režim. Rozpočet co se týče energií, začal být vyrovnaný.
Pak přišlo na řadu auto. Jelikož nebydlím ve městě, auto potřebuji. Jezdila jsem do města autobusem, což bylo lacinější. Myslím si, že v dnešní době mít auto, není přepych. Ráda s ním jezdím za kulturou. Vím moc dobře, že mohu vyrazit autobusem i vlakem, ale v dnešní době, kdy autobusy a vlaky jezdí omezeně, jak se v noci dostanu domů ? A co bezpečnost? Prostě auto, když potřebuju, mě může dostat za kulturou, za sportem, za vnoučaty, za sourozenci a na výlet.Takže z mého pohledu pro mě auto není přepych, ale dobrý sluha. Samozřejmě, když můžu jet na kole, jít pěšky nebo jet autobusem , popřípadě vlakem, auto odpočívá. Nejsem z těch co jezdí zbytečně.
Byla tu však další věc a to zbytečně velký byt. Nájem sice nebyl vysoký, ale výdaje za topení nebyly malé. Vytápěla jsem celý byt, jinak bych měla zimu a já mám  ráda přiměřené teplo. Nemusím chodit oblečená jak v tropech, ale zase, aby mě nezábly nohy. Musela jsem si přiznat, že malý byt ve městě by byl pro mě lepší. Vím, je těžké se rozloučit s bytem, kde jsem bydlela s manželem tolik let.  Nejsem z těch, kdo po smrti manžela opouští byt plný vzpomínek. Já si  do paměti zafixovala jen to krásné a to mi bylo příjemné.
Moji rodiče lpěli na bytu ve kterém žili spoustu let a nechtěli ho opustit, ale já jsem si už tenkrát říkala, že já taková jednou nebudu. Nejenom ekonomika, musím počítat s tím, že i sil ubývá a únava se s přibývajícími roky bude stupňovat. Vše promítám i do úklidu. Prostě v menším bytě bude i menší vynaložení sil na úklid. Méně plochy, oken i nábytku. To vše se musí udržovat a tak zkrátka ta myšlenka s menším bytem zvítězila. I to, že budu ve městě. Jak to bude dál? O tom příště.