Stěhování

K opuštění mého velkého bytu mě přiměla má ekonomická situace a taky únava . Opět mi pomohla rodina. Vím, o mých dcerách a jejich rodinách nepíšu, ale je to hlavně o mých úskalích života a jak je řeším. Rodina mi pomáhá stále tím, že ji mám. Takže opět mi pomohla rodina a společnými silami jsme našli malý byt za rozumnou nájemní cenu.
Vím, vypadá to strašně jednoduše, ale byl to pokus, omyl, byli jsme se podívat i v jiných bytech, ale nakonec rozhodla cena. Se svým důchodem jsem nedosáhla na jakýkoli byt, ale jak se říká "trpělivost růže přináší", mně se to osvědčilo.
Zkrátka mám krásný malý byt za cenu na kterou dosáhnu a já se zase o něj budu starat tak, abych ho neničila. To my starší generace tak děláme. Tak byt už mám a nyní nastává doba stěhování.
Ukázalo se to, co se za 20 let nahromadilo. Nyní už chápu rodiče, že se nechtěli stěhovat z místa, kde bydleli 40 let. Mládí to vidí jinak. Ale tenkrát  jsme to po úmrtí rodičů stejně  jako rodina museli zlikvidovat, tak proč s tím otálet.
Jak už jsem psala jsem bojovník, a nyní začalo období rozdávání a vyhazování. Štěstí jsem měla v tom, že už jsem jedno vyhazování absolvovala po úmrtí manžela. Ovšem, to bylo jen takové malé upuštění páry, víte snad co tím chci říci. Nyní se musím vejít do malého bytu a čas mě tlačí. Nechat to na mých dcerách, ty by vyházely zjednodušeně řečeno všechno, no mladí, nebyla jsem jiná.
Bylo těžké se s nějakými věcmi rozloučit, poutaly mě k nim vzpomínky, ale jinak to nešlo. Nějaký nábytek jsem rozdala v sousedství a když se nad tím tak zamyslím, nebyl to nábytek nijak mladý, byl používaný asi 25 let, avšak stále pěkný, udržovaný hlavně fortelný na rozdíl od toho dnešního. Zbytek, který nikdo nechtěl oba zeťáci rozřezali a odvezli. Ve sběrném dvoře už mě znali, jak často jsem se tam objevovala. Nakonec zůstaly věci, které jsem už musela mít.
Ještě jsem se chtěla zmínit o zvláštní kapitole a to jsou knihy. Měla jsem jich poměrně dost, ráda jsem četla. Píši to v minulém čase, protože po smrti manžela mě čtení knih již tak nelákalo. Nevím proč, ale bylo to tak. Nějaké knihy si vzala rodina, ale ještě jich hodně zbývalo a všechny jsem si nemohla vzít. Proto jsem si vybrala ty nejzajímavější, ale co udělat s tím zbytkem? Přeci je nevyhodím do kontejneru "proboha vždyť jsou to knihy". Napadlo mě se dojít zeptat do půjčovny knih, zda by si nějaké odebrali. K mé radosti ano.  Proto jsem je dala do krabic a odvezla. Další úkol byl splněn.
Nakonec zůstalo to, bez čeho jsem už nemohla být. Sama jsem zůstala, koukat, že toho bylo dost, ale do bytu se to vešlo. Nyní vlastní stěhování, noční můra jistě ne jen moje.
Nejlepší bylo najít solidní firmu na stěhování a to se mi podařilo. Všem to vřele doporučuju, jsou to opravdu dobře investované peníze. Věci jsem připravila do pytlů a krabic a o nic víc se nemusela starat.
Pánové všechno odnesli do auta a na místě zase vynášeli do bytu kam jsem si řekla.

Nábytek vybalovali z folií, kterou použili pro jeho transport. Samozřejmě, že moje rodina byla se mnou a pomáhala mi se zabydlet.
Začala moje nová éra života v novém bytě a ve městě. Co mě asi čeká dál, budu šťastná a spokojená? To se teprve ukáže. V bytě jsem se pomalu zabydlovala, není kam spěchat a času mám dost.Vnoučata to mají ze školy ke mně blízko, když je třeba, tak přijdou. Na nákupy, za kulturou i do fitka nemusím autem. Zvykala jsem si v novém bytě, prostředí a okolí bytu je krásné. Není to klasické sídliště a to se mi moc líbí. Nejsem vyznavač ticha a klidu, mám ráda okolo sebe živo. Jsem prostě takový městský typ. Totiž většinu mého manželství jsem žila mimo ruch města a nyní jsem chtěla změnu, do přírody mohu vždy na chvíli zajet.
Zkrátka našla jsem svůj klid v útulném bytě a rušném městě. Stále mě ale trápila únava a bolest břicha. Musím k lékaři. Doufám, že to nebude nic vážného, vždyť chodím pravidelně na preventivní prohlídky. O tom příště.